Get Adobe Flash player

Historie

Skupina plemen bílých horských psů je zřejmě odvozena od vlků arktického typu, jejichž zbytky se po době ledové zachovaly v hornatých oblastech Evropy – na severních svazích Kavkazu, na Balkáně, zvláště v Rodopách, v Karpatech, a zvláště v Tatrách, na severních svazích Abruz a Alp a konečně v Pyrenejích. V těchto chladných a vlhkých oblastech se uvedený typ horských psů vyvíjel v souladu s tamní reliktní faunou a flórou. Podobné lokality nalezl švédský výzkumník Wahlenber také ve Skandinávii. Souvislost se severskými domácími zvířaty může být vysledována například také v Tatrách a v Karpatech u huculského koně, jemuž je podobný gudbrandstalský kůň. Obdobně je severskou analogií tatranského čuvače pomořanský ovčák.


Slovenské salašnictví má dlouhou tradici. Tatranský čuvač, spolu s horskými ovcemi, huculským koněm a typickými obyvateli hor tvoří základní předpoklady pro využití pastvin pro chov dobytka. Slovenští horalé patřili z velké části ke svobodnému lidu, nepodléhali středověké robotní povinnosti, strážili zemské hranice a odváděli daně v ovčím sýru. Jejich instituce se nazývala „valašský opasek“ a jejím sídlem byly až do zrušení roboty Košice. Její členové vykonávali svoji službu na horských pastvinách vždy se svými typickými psy, hlídacími psy z Tater, a vždy s nimi byli také zobrazováni.tatry


Tatranský čuvač se osvědčil jako dobrý ochránce, hlídač a průvodce, stejně jako ovčácký pastevecký pes, také jako hlídač dobytka, drůbeže i jiných domácích zvířat, i při hlídání stavení. Lázeňští hosté, kteří přicházeli na salaše koupit sýr a jiné výrobky, si zamilovali štěňata s hustou srstí, kupovali je a tato rasa začala tak být chována i v nížinách, kde byla díky svému neobvyklému vzhledu nezřídka považována za luxusní plemeno.


Na polské straně Tater, kde bylo chováno podobné plemeno horských psů, se obzvlášť silní psi lidově nazývali „liptovani“, což ukazuje na slovenský původ. Tak je také topograficky ohraničena oblast chovu bílých tatranských čuvačů.


Ústřední kniha tatranských čuvačů v Československu byla založena před ve 30. letech 20. století profesorem Antonínem Hrůzou z brněnské veterinární vysoké školy. Výchozí materiál pocházel z okolí Liptovské Lužné, Kokavy a Východné v Tatrách a z okolí Rachova v Karpatech. První chovatelská stanice nesla jméno „Ze zlaté studny“ a byla založena ve Svitavách u Brna. Karpatský chov pocházel ze stanice „Z Hoverly“.


Od té doby byly vedeny záznamy přímo Klubem chovatelů tatranského čuvače se sídlem v Bratislavě a byly pořádány výstavy, posuzování a soutěže, a to ve všech oblastech republiky. Další krevní linie pak pocházejí z Liptovské Holé, Velkého Choce, Zakopaného, Martina, Jedlové a Jeseníků.


Nejrozšířenějsí linie jsou Topas, Uran, Simba, Hrdos, Ibro, Cuvo, Budnas, Dinar, Samko, Bojar, Olaf atd.


Geneticky je možno tatranského čuvače charakterizovat jako leucistického (tj. se sníženým množstvím pigmentu, ale nikoliv se sklonem k albinismu) bílého psa s černým čenichem, z malé části také jako flavitického psa s hnědým čenichem a světlejšíma očima. Z kombinace jmenovaných genetických typů, z nichž je dominantní první typ, plynou určité rozdíly v odstínech barvy, pigmentaci očí, očních víček, čenichu, pysků a sliznic. Silnou selekcí ve směru k prvnímu typu dosáhli posuzovatelé a chovatelé typu odpovídajícího tomuto standardu a jeho stabilizace v chovu.


Počet členů klubu s chovnými jedinci a chovnými stanicemi dosáhl v době sepsání tohoto standardu téměř dvou set. Registrovaných žijících psů bylo v republice téměř osm set.
O kvalitě našeho chovu tatranských čuvačů hovoří mimo jiné úspěchy na mezinárodních výstavách (Praha, Brno, Liberec, Bratislava, Lipsko aj.), a to v silné zahraniční konkurenci.

Plemenné znaky tatranského čuvače odpovídají typu horského psa pevné konstituce, mohutné stavby, silné kostry a husté bílé srsti. Má živý temperament a je ostražitý, neohrožený a bystrý. Po staletí se přizpůsoboval drsnému klimatu slovenských hor, zejména Tater. Tělo je mírně obdélníkového formátu a spočívá na silných, poměrně dlouhých nohách. Jméno plemene vychází z jeho bystrosti a ostražitosti – slovenské slovo „čuvat“ znamená „slyšet“.

Dříve byl slovenský čuvač chován ve dvou velikostech větší horský ráz a menší nížinný ráz, brzy oba rázy splinuly v jeden, ovšem mezi některými chovateli, se začínají vést úvahy o obnovení menšího nížinnného rázu.

 

V E L K Ý   H O R S K Ý   R Á Z


Celkový dojem: Statná  postava. Souladná  stavba. Kohoutková  hůlková výška v dospělosti u psa 65 cm, u feny 60 cm. Váha 35 - 45 kg. Silná kostra, pevné, silné klouby, mohutné svalstvo. Při poměru délky trupu od předního bodu výčnělku ramenního k zadnímu boku výčnělku sedacího ke kohoutkové výšce asi 10:9 u psa kratší, u fen delší. Při posuzování mohutnosti dlužno podle hmotnosti vzíti v úvahu podmínky vývojové.
Hlava přiměřené velikosti. Čelo je široké, čtvercovité. Při pohledu se strany je hlava v lebce mírně vyklenutá s lehkým přechodem v mírném úhlu v rovný nosní hřbet.
Čenich je   žádoucí co možno  tmavý až černý. U štěňat dostavuje se někdy zbarvení později.
Oko jest  prostřední velikosti, tvaru příčně elipsovitého, se sklonem k vnitřnímu koutku. Duhovka jest, tmavá . Barva okraje víčka jako u čenichu.
Boltce jsou vysoko nasazené, měkké, od kořene v celé šířce lehce svislé a dosahují zaobleným hrotem do úrovně koutku štěrbiny ústní. Ve vzrušení se boltce při kořenu poněkud nadzvednou.
Pysky jsou dobře přimknuté, barvy čenichu.
Chrup velmi silný a dobře vyvinutý s řezáky hořejšími nůžkovitě přečnívajícími.
Krk  je velmi silný, prostý laloku, k ose trupu zcela mírně vzestupně nasazený.
Prsa  jsou přiměřeně široká  a hluboká , žebro je mírně klenuté.
Hřbet  je rovný, přiměřeně široký, dobře svalnatý.
Bedro je silné, široké.
Kříž nevystupuje ve vazbě s bedrem při přechodu v dlouhou, mírně sklonitou hýžď z horní linie trupu.
Břich je štíhlý.
Ocas je v souladu s horní linií hýždě nasazený, v klidu svislý a jen v dolní třetině mírně zdvižený a dosahuje narovnán pod patní výčnělek asi do poloviny nadprstí. Ve vzrušení jest, ocas nesen vzhůru, nebo křečovitě nad hýžd' svinut.
Běhy  přední jsou v pleci strmé, v předloktí a nadprstí zpředu i boku kolmé. Běhy zadní jsou v patách navzájem úměrně k sedacím výčnělkům vzdálené s nadprstní osou z boku i zezadu kolmou.
Tlapky  jsou přiměřeně velké, v prstech dobře klenuté a uzavřené s patkami pevnými, tuhými. Drápy jsou silné, tupé. Paspárky mají být odstraněny co nejdříve, v době sání.
Srst je na hlavě krátká, přiléhající, na slechách delší, na krku a trupu v létě asi 5 cm dlouhá , v zimě delší, vybavená  hojným podrostem. Jest rovná  nebo lehce vlnitá, střechovitě kryjící, jiný tvar srsti jest hodnotiti podle stupně úchylky jako méně žádoucí. Barva srsti je po celém těle bílá, nejvýše jen na uších s odstínem do žluta. Světležluté skvrny na trupu jsou přípustné, ale nejsou žádoucí.
Ohon je v celé délce chvostnatý. U starších zvířat tvoří srst límec a vzadu na nohách praporce. Průrůst srsti na patkách v meziprstí je příznačný. Pohyb je správný, přiměřeně čilý a pružný, též ve vodě velmi obratný a vytrvalý.

Povaha je mírná, klidná. Vnímání  je bystré a reakce rychlá, účelná. Oduševnělost projevuje se dobrou chápavostí a tím snadnou učenlivostí a ovladatelností. Vůči lidem domácím a známým jest příchylný, vůči cizím opatrný nebo i nedůvěřivý a hlavně v noci vůči podezřelým osobám ostražitý, neohrožený, neúplatný a případně velmi povážlivý neb i nebezpečný

 

M A L Ý   N Í Ž I N N Ý   R Á Z


Celkový dojem: Postava je menší, štíhlejší, kohoutkové výšky hůlkové 40 - 50 cm.
Váha 20 - 25 kg. Kostra jemnější, sušší, ale pevná . Klouby suché, pevné.
Hlava je v části lebeční a obličejové užší, delší.
Oko poměrně větší.
Boltce jsou vpředu při kořenu poněkud více odstávající a pohyblivější.
Krk je delší, štíhlejší.
Trup je mělčí, štíhlejší.
Plec je šikmější.
Úhlování  kloubů pružnější.
Barvitost kůže a srsti na standardně přípustných místech poměrně k velikosti těla je pravidelně soustředěnější. Proporce na zadní straně nohou jsou poměrně menší.
Pohyb je lehčí, pružnější, obratnější.
Povaha je čilejší, bystřejší.