Výcvik

Se slovenským čuvačem můžete provádět jakýkoli výcvik, svého pejska můžete vést k všestrannosti, stejně tak s ním můžete cvičit obranu, nebo jej můžete učit záchrannářké práci. Můžete dělat agility, obedienci, tančit se psem, cokoli bude bavit vás, bude bavit vašeho čuvače, vaší fantazii se meze nekladou. Ale pokud chcete mít jen milého, úžasného společníka, nemusíte podrobovat pejska žádnému těžkému výcviku, ale se základním výcvikem by se měl seznámit každý pes, čivavou nebo yorkširem počínaje, dogou či vlkodavem konče. Psi milují čas, který s nimi trávíte, ať je to výcvik a nebo jen procházka, chtějí vám dělat radost a vaši péči a lásku vám 100x oplácet.

Výchova a výcvik

Nový článek o tom, jak začít s výchovou našeho malého bílého klubíčka.

S výcvikem je dobré začít u štěňátka hned, když si ho přineseme domů. V této době se prolíná výchova s výcvikem. Nejdříve jej zvykáme na novou rodinu, jméno, obojek. Učíme jej čistotnosti, zvykáme jej na vodítko. Postupně jej začínáme učit základní povely, přivoláváme štěňátko jménem, nejprve doma, později venku na klidném místě. Učíme štěňátko povely sedni, lehni, vstaň, ke mě, chotit na vodítku bez tahání a jeden z mnohdy nejpoužívanějších povelů, fuj, později výcvik rozšiřujeme o další povely např. zůstaň, čekej, štěkej, aport...

Fuj je univerzální zákazový povel, který přerušujeme jakoukoli nežádoucí činnost psa. Stejně ovšem jako u ostatních povelů, se pejsek musí naučit významu tohoto slova. Nezapomeňme ovšem, že zvířátko nemůžeme pouze kárat, musíme jej také chválit, pak se budou snažit nám dělat především radost. Nebojme se i přehnaně pejska chválit, musí poznat jasně, kdy jej chválíme a kdy se na něj zlobíme. Při výcviku Gabry mi opravdu stačilo jen změnit tón a sílu hlasu, aby Gabra pochopila, že její chování nebylo správné. Podobně můžeme používat i jiné zákazové povely, např. NE, mírnější zákaz může být i NESMÍŠ, STAČÍ, DOST. Jsou to povely, kterým budete rozmnět vy i váš pes, takže stejně tak může jako zákaz sloužit slovo kytička, jde jen o to, aby pes za všech okolností pochopil, že na daný příkaz má zanechat veškeré činnosti.

Sedni učíme pejska tak, že si dřepneme ke štěněti, dáme mu povel sedni a levou rukou štěněti přitlačíme zadeček k zemi, pamlsek, který držíme v druhé ruce, dáváme lehce nad hlavu štěněte a potom, co štěně sedí, hned ho odměníme drobným pamlskem a hodně jej chválíme. Brzy si štěně spojí povel pamlsek a pochvalu s požadovaným chováním. Pokud budeme hodně šikovní, ještě bysme v té ruce s pamlskem měli mít vodítko na krátko a lehkým tahem nahoru pomáhat štěńátku sednout.

Lehni učíme štěně podobným způsobem, jako povel sedni. Štěně sedí v pravé ruce máme pamlsek, dáme povel lehni, štěněti můžeme pamlsek ukazovat a držíme jej na zemi před štěňátkem a druhou rukou lehce přitlačujeme štěně v oblasti lopatek k zemi. Když si štěně lehne, štěně odměníme a hodně jej chválíme.

Vstaň učíme štěně nejdříve ze sedu. Dáme štěněti povel vstááááň a pravou rukou lehce začneme táhnou lehce vodítko nahoru a dopředu, současně levou rukou pod břichem štěně zvedáme. Jakmile bude štěně stát, odměníme ho a chválíme.

Přivolání: Nejdříve štěně k sobě volám jménem, později ke jménu přidáme povel Ke mě. Je důležité volat pejska radostně, ať je to štěňe nebo dospělí pes, aby se těšilo z toho, že jej voláme. Vždy, když pejsek přiběhne, chválíme ho, a odměníme ho. Nikdy psa, a zvlášť štěně, netrestáme za pozdní příchod. Pokud se k nám nechce vrátit, raděj si v klidu pro něj dojdeme, nevoláme na něj 20x, to ničemu neprospějě, už tříměsíční štěně budeme těžko chytat, když se k němu rozhodneme běžet a štěně se začne s námi honit a bude se domnívat, že je to nová hra. V tomto případě je lepší nechat jej na dlouhém vodítku, a když štěně "neslyší" na přivolání a dál si něco čmuchá, křikneme na něj fuj, škubneme vodítkem, aby jsme mu připoměli, že jsme ho volali, znovu pěkně přivoláme a pomalu jej přitahujeme zpět. Opět štěně chválíme, jako kdyby přišlo samo, aby vědělo, že i když se mu nechce a přišlo, je moc chválený. A především důslednost je důležitá, ale to nejen u přivolání. Přivoláváme štěně při nejrůznějších příležitostech a zase ho propouštíme ke hře. Nikdy štěně nepřivoláváme, pokud nemůžeme docílit toho, že povelu uposlechne, zbytečně si tak kazíme přivolání.

Aport nemusí každého pejska zprvu bavit, ale záleží jen na vás, jak mu tento cvik zpříjemníte a pro aportování ho nadchnete. Je možné, že váš pes nebude nikdy nadšeně aportovat, ale jako naučený cvik jej může zvládnout. Některý pes bude hodiny míček nosit zpět, jiný vám jej přinese jednou a po druhé si jej ani nevšimne. Pak už jen záleží, jestli se spokojíte jen s tím, že vám psík míček nosí, nebo jestli chcete aport zvládnout tak, jak to vyžadují zkušební řády. Začneme tak, že mičkem na provázku, nebo třeba jen starou ponožku použijeme jako "myšku", kterou chceme, aby ji štěně lovilo.taháme ji po zemi sem tam a štěně se jí tlapkama či tlamičkou snaží chytit. Když je štěně správně natěšené, hodíme míček kousek od nás a štěně jí půjde chytit. Nezapomínáme štěně chválit. pomalu zvětšujeme vzdálenost, případně upřesňujeme cvik do podoby, kterou po nás chtějí zkušební řády, tedy tak, že pes přinese aport, předsedne a na povel aport pustí. Tuto druhou část jsem učila Báru samostatně, až později jsem obě zkombinovala. Učila jsem jí tedy, jen běhat pro míček a donést ho, a držet a pustit na povel. Při spojování jsem pak používala pomocného povelu ke mě, který dobře znala a ten jsem později vypustila.

Pamlsek je velmi důležitá součást výchovy. Většina štěňátek je žravá, a pořád by rády něco baštila. Ale pokud štěně není velký jedlík, určitě i přesto najdete nějaká palmsek, který si štěně zamiluje. Dobrým pamlskem je kousíček sýru, piškot, vařené maso, nebo i psí pamlsky, které koupíte v obchodech s chovatelskými potřebami. Tyto pamlsky nám sice vonět nemusí, ale věřte, že uděláte obrovskou radost svému miláčkovi třeba sušenými plícemi, které se dají také nakrájet na malé kousky, nebo sušenými jatry, rybičkami apod.

Pochvala je stejně důležitá nebo ještě důležitější než pamlsek, na psíčka je třeba při výcviku hodně mluvit, především chválit, je to také odměna za dobře vykonanou práci. Je k nezaplacení ten pocit, když se poprvé něco povede tak jak má, Bára z toho má obrovskou radost, skáče a dovádí, je šťastná, jako by říkala, vidíš, povedlo se mi to, taky máš z toho takouvou radost jako já? Zrovna nedávno se jí poprvé podl dobře nový cvik, měla obrovskou radost, dala mi za to milion hubiček, šťastná, je to opravdu zážitek k nezaplacení.

Je mnoho aktivit, kterým se můžete se svým psem věnovat, ať už je to jen základní poslušnost, kterou se svým psem zvládnete, nebo pak i další činnosti, které by měly být zábavné pro vás oba. Začínáme malými kručky ve výcviku, čuvač je pes, který nechápe pomalu, on je velice chytrý, mnohdy až vychytralý, proto je nejlepší mu každou aktivitu představit, jako další skvělou zábavu s páníčkem. Když jde páníček cvičit otrávený a znechucený (no zase musím jít dělat tu votravnou poslušnost nebo cokoli jiného), v práci mě dneska někdo hrozně naštval, tak si to jdu vybít (samozřejmě na psovi), jak myslíte, že se bude váš psí miláček tvářit na tuto činnost. V tu chvíli je lepší, na veškerý výcvik se vykašlat a raději jít jen na procházku, nebo nechat pejska pohrát si s kamarády, nadělate méně škody.... Když se na čuvače dívám při výcviku poslušnosti, vrtá jim v hlavě, budu z toho mít, dělám tady ze sebe šaška, tak něco za to chci (baštu, pohlazení nebo jen i to, že má páníček velkou radost, že se mi to povedlo), zadarmo to dělat fakt nebudu, to si raděj lehnu a budu se usmívat na páníčka a dělat, že mu nerozumím. Jééé, já jsem dostal odměnu i za to, že se flákám, juchůů, tak, to tak můžu dělat pořád, ono se zase tak moc neděje a stejně za to něco dostanu. Čuvači jsou často až vychytralí a právě proto je třeba důslednost ve všem, co se po nich žádá. Je těžké odnaučovat chyby a nepřesnosti, které jsme našemu pejskovi umožnili dělat a přitom doufat, že se to jednoho dne sám naučí a pochopí, jak to má být dobře.

S Bárou jsme se naučily zatím od mnoha věcí kousíček a zatím ji hrozně všechno baví. Ráda stopuje, vyhledává lidi (zachranařina), běhá přes překážky (nejen agilitní), chodí poslušnost (samozřejmě za kus bašty a chválení) a vyzkoušely jsme si spolu na táboře i obrany, které ji taky nadchly, takže v tom hodláme pokračovat. Máme ještě mnoho práce před sebou, ale máme radost ze společných her, a tak doufám, že se nám povede složit i některé zkoušky vyšší, pro čuvače né až tak obvyklé. Doufám, že máme vyměřeno ještě spoustu společného času na naše aktivity a budeme moc ukázat, co v nás obou je.

Stopy jedna z věcí, co čuvačům opravdu jde, záleží jen na Vás, jestli tuhle zábavu s nimi chcete podniknout, nebo ne. Je to spousta chození na čerstvém vzduchu, takže to prospěje každému z nás. My jsme začínali asi v roce, spíš proto, že se u nás na cvičáku pravidelně nestopovalo, takže jsme se se stopou seznámili poměrně dlouho. Je mnoho výcvikových metod, jak začít, každá má něco do sebe a každá je trochu jiná. Cílem je, aby pes následoval předem našlapanou stopu co možná nejpřesněji a také na stopě nalezl několik námi zanechaných předmětů. I zde platí, že je dobré seznámit již štěňátko se stopou, začíná se méně náročnými, například "jen" na pečlivě vyšlapaném kruhu a poházeném pamlsky(některé jsou i lehce zašlapané) a postupně, s tím jak štěně vyzrává a dokáže se déle soustředit, děláme z kruhu ocásky, až se postupně začne šlapat "normální" stopa proložená pamlsky, kdy na konci stopy je něco moc a moc lákavého. I zde ptalí, že nesmíme nic dělat přes nátlak, ale zábavnou formou. Zde je pro ilustraci pár fotografií z našeho stopování, více naleznete ZDE.

Návody, jak správně začít nejen se stopou, naleznete na stránkách KCHSC.

Bylo mně vždy líto, když jsem slýchal anebo četl o zániku některého z našich národních plemen domácích zvířat. Týkalo se to rychlého koně chrudimského a těžkého tažného koně netolického, české kravky červenky, slepice české kropenky a konečně i našeho velmi oblíbeného a ceněného psa loveckého - fouska. Podobně tomu bylo, když jsem kdysi v letech dvacátých četl v Lidových novinách výrok spisovatele Karla Čapka: "Řekl bych, že vyšší biologický typ společnosti a národa se projevuje ve vyšší biologické úrovni jeho domácích zvířat." Při této příležitosti upozornil Čapek na možnost a pravděpodobnost vyhynutí fatranského čuvaše. Nevěnoval jsem tehdy otázce plemen psů na Slovensku bližší pozornost a není mně dosud známo, které plemeno psů Čapek pod jménem fatranský čuvaš mínil. Když jsem po několika letech zjistil, že se v Tatrách vyskytuje zvláštní plemeno domácího pastýřského psa, upomínajícího na světoznámého, za maďarského uznávaného komondora nebo kuvasze, začal jsem se o věc blíže zajímati. Použil jsem pro označení tohoto tatranského domácího pastýřského psa Čapkova pojmenování čuvaš, na Slovensku mnoze pro psa vůbec používaného, které jsem zčeštil na čuvač.

přejato od prof. ANTONÍNA HRŮZY

Historie

Skupina plemen bílých horských psů je zřejmě odvozena od vlků arktického typu, jejichž zbytky se po době ledové zachovaly v hornatých oblastech Evropy – na severních svazích Kavkazu, na Balkáně, zvláště v Rodopách, v Karpatech, a zvláště v Tatrách, na severních svazích Abruz a Alp a konečně v Pyrenejích. V těchto chladných a vlhkých oblastech se uvedený typ horských psů vyvíjel v souladu s tamní reliktní faunou a flórou. Podobné lokality nalezl švédský výzkumník Wahlenber také ve Skandinávii. Souvislost se severskými domácími zvířaty může být vysledována například také v Tatrách a v Karpatech u huculského koně, jemuž je podobný gudbrandstalský kůň. Obdobně je severskou analogií tatranského čuvače pomořanský ovčák.

Slovenské salašnictví má dlouhou tradici. Tatranský čuvač, spolu s horskými ovcemi, huculským koněm a typickými obyvateli hor tvoří základní předpoklady pro využití pastvin pro chov dobytka. Slovenští horalé patřili z velké části ke svobodnému lidu, nepodléhali středověké robotní povinnosti, strážili zemské hranice a odváděli daně v ovčím sýru. Jejich instituce se nazývala „valašský opasek“ a jejím sídlem byly až do zrušení roboty Košice. Její členové vykonávali svoji službu na horských pastvinách vždy se svými typickými psy, hlídacími psy z Tater, a vždy s nimi byli také zobrazováni.

Tatranský čuvač se osvědčil jako dobrý ochránce, hlídač a průvodce, stejně jako ovčácký pastevecký pes, také jako hlídač dobytka, drůbeže i jiných domácích zvířat, i při hlídání stavení. Lázeňští hosté, kteří přicházeli na salaše koupit sýr a jiné výrobky, si zamilovali štěňata s hustou srstí, kupovali je a tato rasa začala tak být chována i v nížinách, kde byla díky svému neobvyklému vzhledu nezřídka považována za luxusní plemeno.

Na polské straně Tater, kde bylo chováno podobné plemeno horských psů, se obzvlášť silní psi lidově nazývali „liptovani“, což ukazuje na slovenský původ. Tak je také topograficky ohraničena oblast chovu bílých tatranských čuvačů.

Ústřední kniha tatranských čuvačů v Československu byla založena před ve 30. letech 20. století profesorem Antonínem Hrůzou z brněnské veterinární vysoké školy. Výchozí materiál pocházel z okolí Liptovské Lužné, Kokavy a Východné v Tatrách a z okolí Rachova v Karpatech. První chovatelská stanice nesla jméno „Ze zlaté studny“ a byla založena ve Svitavách u Brna. Karpatský chov pocházel ze stanice „Z Hoverly“.

Od té doby byly vedeny záznamy přímo Klubem chovatelů tatranského čuvače se sídlem v Bratislavě a byly pořádány výstavy, posuzování a soutěže, a to ve všech oblastech republiky. Další krevní linie pak pocházejí z Liptovské Holé, Velkého Choce, Zakopaného, Martina, Jedlové a Jeseníků.

Nejrozšířenějsí linie jsou Topas, Uran, Simba, Hrdos, Ibro, Cuvo, Budnas, Dinar, Samko, Bojar, Olaf atd.

Geneticky je možno tatranského čuvače charakterizovat jako leucistického (tj. se sníženým množstvím pigmentu, ale nikoliv se sklonem k albinismu) bílého psa s černým čenichem, z malé části také jako flavitického psa s hnědým čenichem a světlejšíma očima. Z kombinace jmenovaných genetických typů, z nichž je dominantní první typ, plynou určité rozdíly v odstínech barvy, pigmentaci očí, očních víček, čenichu, pysků a sliznic. Silnou selekcí ve směru k prvnímu typu dosáhli posuzovatelé a chovatelé typu odpovídajícího tomuto standardu a jeho stabilizace v chovu.

Počet členů klubu s chovnými jedinci a chovnými stanicemi dosáhl v době sepsání tohoto standardu téměř dvou set. Registrovaných žijících psů bylo v republice téměř osm set.
O kvalitě našeho chovu tatranských čuvačů hovoří mimo jiné úspěchy na mezinárodních výstavách (Praha, Brno, Liberec, Bratislava, Lipsko aj.), a to v silné zahraniční konkurenci.

Plemenné znaky tatranského čuvače odpovídají typu horského psa pevné konstituce, mohutné stavby, silné kostry a husté bílé srsti. Má živý temperament a je ostražitý, neohrožený a bystrý. Po staletí se přizpůsoboval drsnému klimatu slovenských hor, zejména Tater. Tělo je mírně obdélníkového formátu a spočívá na silných, poměrně dlouhých nohách. Jméno plemene vychází z jeho bystrosti a ostražitosti – slovenské slovo „čuvat“ znamená „slyšet“.

Dříve byl slovenský čuvač chován ve dvou velikostech větší horský ráz a menší nížinný ráz, brzy oba rázy splinuly v jeden, ovšem mezi některými chovateli, se začínají vést úvahy o obnovení menšího nížinnného rázu.

V E L K Ý   H O R S K Ý   R Á Z

Celkový dojem: Statná  postava. Souladná  stavba. Kohoutková  hůlková výška v dospělosti u psa 65 cm, u feny 60 cm. Váha 35 - 45 kg. Silná kostra, pevné, silné klouby, mohutné svalstvo. Při poměru délky trupu od předního bodu výčnělku ramenního k zadnímu boku výčnělku sedacího ke kohoutkové výšce asi 10:9 u psa kratší, u fen delší. Při posuzování mohutnosti dlužno podle hmotnosti vzíti v úvahu podmínky vývojové.
Hlava přiměřené velikosti. Čelo je široké, čtvercovité. Při pohledu se strany je hlava v lebce mírně vyklenutá s lehkým přechodem v mírném úhlu v rovný nosní hřbet.
Čenich je   žádoucí co možno  tmavý až černý. U štěňat dostavuje se někdy zbarvení později.
Oko jest  prostřední velikosti, tvaru příčně elipsovitého, se sklonem k vnitřnímu koutku. Duhovka jest, tmavá . Barva okraje víčka jako u čenichu.
Boltce jsou vysoko nasazené, měkké, od kořene v celé šířce lehce svislé a dosahují zaobleným hrotem do úrovně koutku štěrbiny ústní. Ve vzrušení se boltce při kořenu poněkud nadzvednou.
Pysky jsou dobře přimknuté, barvy čenichu.
Chrup velmi silný a dobře vyvinutý s řezáky hořejšími nůžkovitě přečnívajícími.
Krk  je velmi silný, prostý laloku, k ose trupu zcela mírně vzestupně nasazený.
Prsa  jsou přiměřeně široká  a hluboká , žebro je mírně klenuté.
Hřbet  je rovný, přiměřeně široký, dobře svalnatý.
Bedro je silné, široké.
Kříž nevystupuje ve vazbě s bedrem při přechodu v dlouhou, mírně sklonitou hýžď z horní linie trupu.
Břich je štíhlý.
Ocas je v souladu s horní linií hýždě nasazený, v klidu svislý a jen v dolní třetině mírně zdvižený a dosahuje narovnán pod patní výčnělek asi do poloviny nadprstí. Ve vzrušení jest, ocas nesen vzhůru, nebo křečovitě nad hýžd' svinut.
Běhy  přední jsou v pleci strmé, v předloktí a nadprstí zpředu i boku kolmé. Běhy zadní jsou v patách navzájem úměrně k sedacím výčnělkům vzdálené s nadprstní osou z boku i zezadu kolmou.
Tlapky  jsou přiměřeně velké, v prstech dobře klenuté a uzavřené s patkami pevnými, tuhými. Drápy jsou silné, tupé. Paspárky mají být odstraněny co nejdříve, v době sání.
Srst je na hlavě krátká, přiléhající, na slechách delší, na krku a trupu v létě asi 5 cm dlouhá , v zimě delší, vybavená  hojným podrostem. Jest rovná  nebo lehce vlnitá, střechovitě kryjící, jiný tvar srsti jest hodnotiti podle stupně úchylky jako méně žádoucí. Barva srsti je po celém těle bílá, nejvýše jen na uších s odstínem do žluta. Světležluté skvrny na trupu jsou přípustné, ale nejsou žádoucí.
Ohon je v celé délce chvostnatý. U starších zvířat tvoří srst límec a vzadu na nohách praporce. Průrůst srsti na patkách v meziprstí je příznačný. Pohyb je správný, přiměřeně čilý a pružný, též ve vodě velmi obratný a vytrvalý.

Povaha je mírná, klidná. Vnímání  je bystré a reakce rychlá, účelná. Oduševnělost projevuje se dobrou chápavostí a tím snadnou učenlivostí a ovladatelností. Vůči lidem domácím a známým jest příchylný, vůči cizím opatrný nebo i nedůvěřivý a hlavně v noci vůči podezřelým osobám ostražitý, neohrožený, neúplatný a případně velmi povážlivý neb i nebezpečný

M A L Ý   N Í Ž I N N Ý   R Á Z

Celkový dojem: Postava je menší, štíhlejší, kohoutkové výšky hůlkové 40 - 50 cm.
Váha 20 - 25 kg. Kostra jemnější, sušší, ale pevná . Klouby suché, pevné.
Hlava je v části lebeční a obličejové užší, delší.
Oko poměrně větší.
Boltce jsou vpředu při kořenu poněkud více odstávající a pohyblivější.
Krk je delší, štíhlejší.
Trup je mělčí, štíhlejší.
Plec je šikmější.
Úhlování  kloubů pružnější.
Barvitost kůže a srsti na standardně přípustných místech poměrně k velikosti těla je pravidelně soustředěnější. Proporce na zadní straně nohou jsou poměrně menší.
Pohyb je lehčí, pružnější, obratnější.
Povaha je čilejší, bystřejší.